OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FLOWERS FOR WHORES vždycky stáli opodál českých kapel. Byli něco víc, měli chuť a měli vůni. Ať budou mladíci v rychle se rozvíjející metalcorové scéně v hlavním městě hrát sebelépe, nosit ty nejtrendovější hadry z katalogů přesně dle zámořských vzorů a nacvičovat si choreografii před zrcadlem, vždycky v tomto žánru raději sáhnu po tom, co smrdí poctivým potem místo Calvin Kleinem naparfémovaných panáků s patkou. A tím jsou Kytky. FLOWERS FOR WHORES mají nejblíže k metalcorové scéně, ale díky tomu jak podivně tato scéna u nás vypadá, stojí vlastně mimo ni. Celkem dobře chápu, že se cítí mnohem lépe vedle LAHAR, než vedle fresh a trendy domácích metalcorových kapel, které mají sice skvělou formu, ale postrádají obsah. A to je zásadní a propastný rozdíl.
Kytky vědí co sdělit a jak to sdělit – o nic víc vlastně nejde. Pokud mosh, tak ať teče pot a krev proudem. Pokud názor, tak si za ním stojím a biju se za něj. Pokud se podíváte na Ivana s mikrofonem, tak nějak víte, že v tom není póza, že to myslí vážně a tohle na domácí scéně výrazně chybí. Kapely, kterým to věříte. Ne kapely, které pózují pro fotografy. Když jsem jim naposledy pomáhal s koncertem, rozšlapal tento sympatický zrzavý vlkodlak s medvědí tváří pódium. Regulérně. Dnes už na tom místě pódium není. No vážně!
Aktuální sedmipalec přesně opisuje to, co jsem načal v prvním odstavci. Metalcorový stroj, který popohání rezavá naštvaná šelma s ostrými zuby. Dvě skladby, které hudebně nevybočují z průměru pure metalcorové světové scény, řemeslně ve prospěch kapely hovoří vynikající kytarové motivy a specifický sametově hrubý vokál. Oběma skladbám nelze upřít tah na branku, jaký má málokterá domácí kapela, tlak, hezké melodické nápady… navíc ten sympatický formát. Produkčně nic nezaostává za světem a zvuk řeže starým poctivým thrashovým stylem. Nehledejte tu breakdowny - tohle není hudba pro děti. Nejedná se o bombu, která vás posadí na prdel, jedná se o kus dobře udělaného řemesla. Dokonce se mi zdá, že v některých ohledech FLOWERS FOR WHORES zjednodušili, ale o to více zefektivněli.
Mám však jedinou výtku. Písničky končí a v uších vám zbude jen hlad po dalších. Co s tím?
Řádně promazaný metalcorový stroj, který popohání rezavá šelma s ostrými zuby.
8 / 10
Tomáš Mládek
- vokál
Pavel Polák
- kytara
Miroslav Urbánek
- kytara
Martin Slaný
- basa
Michal Dobeš
- bicí
1. 1:30
2. Substance/Propaganda
False Flag World (2021)
split BONUS (2012)
split GATTACA (2011)
Another Rome Falls (7" EP) (2009)
Equilibrium (EP) (2007)
When Gods Fight For A Flag (7'' EP) (2006)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Damage Done Records
Stopáž: 9:33
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.